CESTA ZA VODOU
Jedu autem. Jede tam se mnou ještě pár lidí, asi tak šest i s řidičem. Znám je všechny. Nevím o nich úplně všechno, ale moc dobře vím, že teď všichni v hlavě převalují stejnou otázku: ,,Bude tam dost vody?“
Ne, nemají na mysli, zda v kempu, kam míříme bude pitná voda, či voda na koupání. Mají na mysli řeku. Krásnou, divokou, zábavnou, spravedlivou a nevyzpytatelnou. Takhle se ovšem chová pouze tehdy, když v ní je ta voda. Nejlépe hodně vody. Takové drncání mezi šutry totiž moc sranda není, abyste věděli…
Ale vraťme se zpět k té cestě. Takže jedeme autem, na vozíku za autem máme lany pracně navázané naše lodě. Kajaky všech barev, stejně jako vodáci, kteří sedí uvnitř v autě, již řeku netrpělivě vyhlížejí. Bude už za touto zatáčkou? Ne. Tak snad už ji uvidíme teď, na konci tohoto lesa? Také ne.
Je pravda, že takto hádají pouze vodáci, kteří jedou na danou řeku poprvé. Vodák, který již ,,vstoupil do jedné řeky dvakrát“, moc dobře ví, že ještě bude jedna dědina a teprve pak se objeví most a konečně ona. Její koryto přesně kopíruje každou zatáčku silnice. Její živá voda uhání peřejemi přes kameny dál, avšak proti nám, jelikož my se chceme dostat blíže k jejímu prameni. Ne tak docela přímo k němu, ale spíše tam, kde to ještě není úplně řeka, kde je to ještě malá říčka, nebo třeba dokonce jen větší potok.
Když dorazíme na místo, vůbec se mi nechce vystupovat. Uvnitř v autě je teplo, zato venku celkem zima. Je sice teprve začátek podzimu, ale vypadá to, že je tam prostě chladno. Asi od řeky. Řeka! Že bych přece jen vylezla? To bych se k ní pak mohla jít podívat… Podívat se, jestli je v ní ta tolik potřebná voda, pak taky třeba kudy by se to dalo jet a vlastně ji tak trochu pozdravit.
Ne nejsem blázen, abych si povídala s řekou. Vodákovi stačí, aby se na ni jen podíval a na chvíli se zaposlouchal do šumění vody, a hned ví, že řeka taky ví. Ví že jsme tam. Ví, že budeme chtít zažít nějaký čas v její přítomnosti, více ji poznat a možná si s ní také poměřit síly.
Katka Marková