Archiv rubriky: Stalo se

V tradičním letním termínu jsme vyrazili do Rakouských a částečně Švýcarských Alp. Letos si věrozvěsti vybrali k výročí svého příchodu na Moravu jak naschvál neděli, takže s dnem volna jsme mohli spoléhat jenom na mistra Jana Husa. Jako náhrada za zrušené letní Norsko je to sice slabší odvar, nicméně akce se náramně vydařila ke spokojenosti všech účastníků, a dokonce i dědka. Vzhledem k nejasnosti situace ohledně koronaviru a rychlému plánování akce jsme pádlovali v menším počtu než obvykle. O to údernější se složil tým: pádleři Steve, Finn, Matěj, Homo, Filip, O-river, Vojta; zázemí, řidič, kuchař: dědek.

Odjezd byl stanoven na středeční večer. Hned po výboru jsme naplnili dědkokáru a vyrazili směrem jih. Ještě před Mikulovem padli první nadávky. To z O-rivera vylezlo, že to s balením přehnal a má zbytečně moc věcí. Cíl zájezdu byla oblast kolem Rakousko-Švýcarsko-Italského trojmezí. Jet tak daleko najednou se nehodí, a tak jsme přespali u Lammeru. Místní nám přenechali už rozdělaný oheň i spací místo v suchu. Asi se nás lekli. Ve čtvrtek Lammeröfen za menší vody a přejezd směr hotel Brail.

Ve Švýcarsku nám náramně vyšlo počasí – vydatně pršelo celou noc. To pro znalé místní hydrologie znamená jediné – poteče Susasca. Krásný místní potok s velikým spádem. Tobogán od nasedání až do Innu. Zářez si Susasca udělala na Homově obočí. Stihla to těsně, Honza už byl na posledních metrech od soutoku s Innem. Po chvíli přemýšlení jsme zkusili dát Homa do místního blázince, nechtěli ho. Proč, nevíme. Nechali jsme Homa vlastnímu osudu a nasedli na pěkně nakoupený Inn (68m³ v Taraspu). V omezeném počtu jsme dali Giarsun, kde byla velká voda pěkně znát, Scuol a Tössener.

V sobotu byla nálada i den vhodný k ubrání tempa a nabrání dechu. Volba padla na Trisannu a Sannu. Až na závěrečnou peřej na Trissaně v See nebylo co řešit. Zpětně mi ostatní řekni, že onu peřej vlastně dopředu moc neprohlíželi a pořádně jsem ji viděl sám. Každopádně trošku znejistili, když jsem po 10 km ležérního tempa začal pádloval plným tempem a zmizel za hranou. Kdyby si ji prohlídli dopředu, tak by věděli, že je to parádní peřej, hodně z kopce a s čistýma lajnama. Takto to museli zjistit až pohledem z kajaku ¯\_(ツ)_/¯.

V neděli jsme za parádního počasí dali Imster schlucht a spodní Öetz, zlatý hřeb celého zájezdu. Překvapení nás však čekalo v kempu v Haimingu. Kemp tam není. Jednání nebylo jednoduché, zvlášť protože dědek naprosto neohroženě najel s Ferďáskem i vlekem tam, kde kdysi býval průjezd do kempu a málem zbořil půl venkovního posezení restaurace i se stojanem na kola. Ochota místních však předčila veškeré meze. Zařídili nám ubytování na místní louce s hotelovou snídaní za pár eurošušňů. Skvostnost místních záchodů jako obvykle ocenil především Filip.
Se vzpomínkou na mistra Husa jsme ještě ráno poslali spodní Öetz a vyrazili směr Brno.

Vojta

Na ČPV Teplá a Střela se odjíždělo v pátek 18. září. Sraz na loděnici byl před čtvrtou hodinou odpolední a do pěti už byla všechna auta až na Rujbrovy na cestě. Ti, kteří jeli s Rujbrovými na odvoz museli na loděnici počkat asi dvě hodiny. Nakonec jsme se i mi dočkali a v sedm hodin jsme vyrazili směr Praha, kde jsme ještě vyzvedávali Vojtu. Cesta do Prahy proběhla bez obtíží. Do Prahy jsme dorazili kolem deváté večer, vyslechli jsme Vojtův strhující referát o budově, u které jsme stavili cituji: „Tohle je depo, spí tam vláčky.“ a vyjeli jsme směrem na Karlovy Vary. Cesta nám uběhla poměrně rychle a po jedenácté jsme dojeli do kempu kde už na nás čekal zbytek oddílu, který dorazil několik hodin pořed námi. Nekteří zůstali vzhůru na kus řeči s ostatními a my ostatní už jsme si šli najít místo v oddílových stanech a spát.

Ráno nás po výkladu trati jako jedny z prvních čekal start závodu ČPV Teplá. Závod byl příjemný. Branky byly pěkně postavené, voda tekla tak akorát, počasí bylo pěkné, a turisti i místní na Karlovarské kolonádě nás se zájmem pozorovali. Jediná chybička byla ne úplně profesionální záchrana u válečků na kolonádě, která nam přitopila pár závodníků. Jakmile jsme dojeli závod, rozdělili jsme se do dvou skupin, jedna jela s Aničkou rovnou do kempu a druhá, ta odvážnější, si šla sjet Megim doporučený Lomnický potok. Já jsem spadal do té první. Ta dojela do kempu, dala sušit mokré neopreny a šla se na hřející sluníčko naobědvat. Po chvíli dorazila Lomničákem nadšená a promáčená druhá skupina, která se po chíli přidala k našemu obědvání a vyhřívání se.

Po obědě jsme se jeli kulturně obohatit návštěvou centra Karlových Varů. Prošli jsme se po kolonádě, dali jsme si lázeňské oplatky a nakoupili jsme si zásoby na večer. Pak jsme se opět rozdělili do dvou skupin a každá si zvolila jinou cestu z centra zpět k autům. Rujbrovi s malým Vincentem v kočárku a pár zbebělci šli městem, a větší a dobrobrodružnější druhá skupina šla přes okolní kopce a vyhlídku Jelení Skok. Druhá skupina dorazila zpět k autům jako první, nacpala se do aut a jela do kempu. Chvíli po nás do kempu dorazili Rujbrovi se zbabělci a začalo večerní posezení. Spát šel každý podle svého uvážení, ale většinou jsme šli dříve než obvykle, protože jsme brzy ráno odjížděli na Střelu.

Hned jak jsme se ráno probudili jsme se dobalili, zbourali stany, nalili jsme se spoustou horkého čaje a vyjeli na start závodu ČPV Střela ve vesnici jménem Rabštejn nad Střelou. Tam jsme se v nepříjemné zimě převlekli do neoprnů a šli opět jako jedni z prvních startovat. Tento závod nebyl ani zdaleka tak pěkný jako Teplá. Vody bylo málo, branky divně rozestavěné a trať dlouhá. Příjemnějšími částmi závodu bylo krásné okolí řeky a sluníčko, které se nám rozsvítilo asi v polovině trati. Jakmile jsme dojeli závod, měli jsme před sebou asi ještě polovinu trati, než jsme mohli vystoupit. Touhle polovinou jsme si důkladně vykompenzovali nepříjemný závod, protože jsme vlastně celou dobu odpočívali a dělali blbosti. Pod dojezdu závodu nás čekala už jen cesta přímo domů, teda až na Rujbrovy a jejich pasažéry, kteří ještě stavěli v Praze, tentokrát jen ja krátké kulturní obohacení. Akce se mi velmi líbila a těším se na příští rok. Tím spíš, že dost možná nebude dostatek vody na to, aby se dala sjíždět Střela.

Kryštof

Hlavním cílem víkendu byl závod pod Vírskou přehradou, který náš oddíl pořádá. Ti, kteří mohli, vyrazili už v pátek ráno a postavili trať. My ostatní jsem přijeli odpoledne. Příznivci lezení si zpestřili odpoledne zdoláním místní via ferraty. Zbytku bohatě postačilo pivo/limo a židlička. Večer se grilovalo a Dědek s Dádou jako vždycky nezklamali. Mé pojídání masa lehce narušila informace, že bych měl jít na vodu, abych pomohl s nastavením bran. Moc se mi nechtělo, ale nakonec to bylo příjemné večerní zapádlování. Druhý den se jel závod. Většina instruktorů byla přidělena k bránám a po výkladu trati se začalo startovat. Závod byl příjemně dlouhý a trať dostatečně zajímává. Až odjela poslední loď, někteří už jen v klidu pojídali špekáček, jiní pádlovali až do vypnutí vody. Většina odjela kolem oběda. My zůstali, uklidili a někteří z nás se poté přesunuli na Jihlávku. Spali jsme jako většinou pod hrází. V neděli jsem si pak rozdělili děti a ve skupinkách vyrazili na řeku. Nejsilnější skupinka cvičila přejezdy ve válci, stavění lodě na zadek atd., ostatní pak nájezdy do vracáků, přejezdy proudu a nájezdy. Děti to zvládly, až na pár plavání, velice dobře a jediné co nás mohlo mrzet, byly spálené obličeje. Na vysedání se ještě chvíli cvičila záchrana a potom nás už čekala jen krátká cesta domů.
Filip