Archiv rubriky: Stalo se

Určitě se všichni shodneme, že Hamerák je i přes tradičně nepřející počasí nejzajímavější závod ČPV. Proto byla i tento rok účast vysoká. Sraz na loděnici byl v 16 hodin a vzhledem k tomu že navazování trvalo jako obvykle déle, než se předpokládalo, do kempu jsme dorazili až za úplné tmy.  Po příjezdu si každý zabral co nejlepší místo na spaní v jedné ze dvou dřevěných chatek. Vzhledem k tomu, že venku už byla zima, sešli jsme se uvnitř jedné z chatek a zbytek večera jsme se bavili uvnitř.

Druhý den ráno nás hned po snídani čekal výklad trati. Startovali jsme jako jedni z prvních, proto jsme se hned převlékli do hydra a připravili na start. Po vyčerpávajícím závodě jsme všichni ocenili občerstvení, které si pro nás dole organizátoři připravili. Tento rok na nás bohužel nečekal všemi oblíbený vlak, který by nás dopravil zpět do kempu, ale museli jsme se spokojit jen s autobusem, kde bylo navazování lodí chaotičtější než obvykle. Když jsme podruhé sjeli vrchní část Hameráku, počkali jsme společně s mladšími členy oddílu na výklad trati Hameráčku, což je zkrácená verze závodu. Děti poté zajely úspěšně i svůj závod. Následně jsme se vrátili zpět do kempu a v hospodě jsme si dali pozdní oběd. Navečer proběhla tombola a vyhlášení výsledků závodu. Z našeho oddílu se nejlépe umístili Filip Drobek, který byl i přes tři ťuknuté branky na 2. místě v kategorii junioři, a Oliver Hamerský, který v kategorii hochů obsadil krásné 6. místo.

Navečer se většina bavila buďto u ohně, kde hrálo hned několik kytar nebo v hospodě u piva či limonády. V noci taky vzniklo několik kajakovníků. Pár lodí majitelé našli ráno na střeše a dvě byly pověšené na stromech. Novinkou však bylo dílo vystavené hned za chatkami. Visela tam totiž na stromě popelnice plná Wernerů a jiných drahých pádel.

Druhý den jsme si naposledy sjeli celý Hamerák. Na oběd nám konečně vylezlo sluníčko, a tak jsme se mohli ohřát. Po vydatném obědě jsme si sbalili věci, uklidili chatky a připravili jsme se k odjezdu. To však nebylo tak jednoduché. Po sychravém víkendu byla půda značně rozmáčená. Ferďase zapadlého v bahně jsme museli silou roztlačit a pak ještě kousek cesty podložit kola dřevěnými prkny, která ležela opodál. Domů jsme se vrátili unavení, ale zato se skvělými novými zážitky.

Denča

V tradičním letním termínu jsme vyrazili do Rakouských a částečně Švýcarských Alp. Letos si věrozvěsti vybrali k výročí svého příchodu na Moravu jak naschvál neděli, takže s dnem volna jsme mohli spoléhat jenom na mistra Jana Husa. Jako náhrada za zrušené letní Norsko je to sice slabší odvar, nicméně akce se náramně vydařila ke spokojenosti všech účastníků, a dokonce i dědka. Vzhledem k nejasnosti situace ohledně koronaviru a rychlému plánování akce jsme pádlovali v menším počtu než obvykle. O to údernější se složil tým: pádleři Steve, Finn, Matěj, Homo, Filip, O-river, Vojta; zázemí, řidič, kuchař: dědek.

Odjezd byl stanoven na středeční večer. Hned po výboru jsme naplnili dědkokáru a vyrazili směrem jih. Ještě před Mikulovem padli první nadávky. To z O-rivera vylezlo, že to s balením přehnal a má zbytečně moc věcí. Cíl zájezdu byla oblast kolem Rakousko-Švýcarsko-Italského trojmezí. Jet tak daleko najednou se nehodí, a tak jsme přespali u Lammeru. Místní nám přenechali už rozdělaný oheň i spací místo v suchu. Asi se nás lekli. Ve čtvrtek Lammeröfen za menší vody a přejezd směr hotel Brail.

Ve Švýcarsku nám náramně vyšlo počasí – vydatně pršelo celou noc. To pro znalé místní hydrologie znamená jediné – poteče Susasca. Krásný místní potok s velikým spádem. Tobogán od nasedání až do Innu. Zářez si Susasca udělala na Homově obočí. Stihla to těsně, Honza už byl na posledních metrech od soutoku s Innem. Po chvíli přemýšlení jsme zkusili dát Homa do místního blázince, nechtěli ho. Proč, nevíme. Nechali jsme Homa vlastnímu osudu a nasedli na pěkně nakoupený Inn (68m³ v Taraspu). V omezeném počtu jsme dali Giarsun, kde byla velká voda pěkně znát, Scuol a Tössener.

V sobotu byla nálada i den vhodný k ubrání tempa a nabrání dechu. Volba padla na Trisannu a Sannu. Až na závěrečnou peřej na Trissaně v See nebylo co řešit. Zpětně mi ostatní řekni, že onu peřej vlastně dopředu moc neprohlíželi a pořádně jsem ji viděl sám. Každopádně trošku znejistili, když jsem po 10 km ležérního tempa začal pádloval plným tempem a zmizel za hranou. Kdyby si ji prohlídli dopředu, tak by věděli, že je to parádní peřej, hodně z kopce a s čistýma lajnama. Takto to museli zjistit až pohledem z kajaku ¯\_(ツ)_/¯.

V neděli jsme za parádního počasí dali Imster schlucht a spodní Öetz, zlatý hřeb celého zájezdu. Překvapení nás však čekalo v kempu v Haimingu. Kemp tam není. Jednání nebylo jednoduché, zvlášť protože dědek naprosto neohroženě najel s Ferďáskem i vlekem tam, kde kdysi býval průjezd do kempu a málem zbořil půl venkovního posezení restaurace i se stojanem na kola. Ochota místních však předčila veškeré meze. Zařídili nám ubytování na místní louce s hotelovou snídaní za pár eurošušňů. Skvostnost místních záchodů jako obvykle ocenil především Filip.
Se vzpomínkou na mistra Husa jsme ještě ráno poslali spodní Öetz a vyrazili směr Brno.

Vojta

Na ČPV Teplá a Střela se odjíždělo v pátek 18. září. Sraz na loděnici byl před čtvrtou hodinou odpolední a do pěti už byla všechna auta až na Rujbrovy na cestě. Ti, kteří jeli s Rujbrovými na odvoz museli na loděnici počkat asi dvě hodiny. Nakonec jsme se i mi dočkali a v sedm hodin jsme vyrazili směr Praha, kde jsme ještě vyzvedávali Vojtu. Cesta do Prahy proběhla bez obtíží. Do Prahy jsme dorazili kolem deváté večer, vyslechli jsme Vojtův strhující referát o budově, u které jsme stavili cituji: „Tohle je depo, spí tam vláčky.“ a vyjeli jsme směrem na Karlovy Vary. Cesta nám uběhla poměrně rychle a po jedenácté jsme dojeli do kempu kde už na nás čekal zbytek oddílu, který dorazil několik hodin pořed námi. Nekteří zůstali vzhůru na kus řeči s ostatními a my ostatní už jsme si šli najít místo v oddílových stanech a spát.

Ráno nás po výkladu trati jako jedny z prvních čekal start závodu ČPV Teplá. Závod byl příjemný. Branky byly pěkně postavené, voda tekla tak akorát, počasí bylo pěkné, a turisti i místní na Karlovarské kolonádě nás se zájmem pozorovali. Jediná chybička byla ne úplně profesionální záchrana u válečků na kolonádě, která nam přitopila pár závodníků. Jakmile jsme dojeli závod, rozdělili jsme se do dvou skupin, jedna jela s Aničkou rovnou do kempu a druhá, ta odvážnější, si šla sjet Megim doporučený Lomnický potok. Já jsem spadal do té první. Ta dojela do kempu, dala sušit mokré neopreny a šla se na hřející sluníčko naobědvat. Po chvíli dorazila Lomničákem nadšená a promáčená druhá skupina, která se po chíli přidala k našemu obědvání a vyhřívání se.

Po obědě jsme se jeli kulturně obohatit návštěvou centra Karlových Varů. Prošli jsme se po kolonádě, dali jsme si lázeňské oplatky a nakoupili jsme si zásoby na večer. Pak jsme se opět rozdělili do dvou skupin a každá si zvolila jinou cestu z centra zpět k autům. Rujbrovi s malým Vincentem v kočárku a pár zbebělci šli městem, a větší a dobrobrodružnější druhá skupina šla přes okolní kopce a vyhlídku Jelení Skok. Druhá skupina dorazila zpět k autům jako první, nacpala se do aut a jela do kempu. Chvíli po nás do kempu dorazili Rujbrovi se zbabělci a začalo večerní posezení. Spát šel každý podle svého uvážení, ale většinou jsme šli dříve než obvykle, protože jsme brzy ráno odjížděli na Střelu.

Hned jak jsme se ráno probudili jsme se dobalili, zbourali stany, nalili jsme se spoustou horkého čaje a vyjeli na start závodu ČPV Střela ve vesnici jménem Rabštejn nad Střelou. Tam jsme se v nepříjemné zimě převlekli do neoprnů a šli opět jako jedni z prvních startovat. Tento závod nebyl ani zdaleka tak pěkný jako Teplá. Vody bylo málo, branky divně rozestavěné a trať dlouhá. Příjemnějšími částmi závodu bylo krásné okolí řeky a sluníčko, které se nám rozsvítilo asi v polovině trati. Jakmile jsme dojeli závod, měli jsme před sebou asi ještě polovinu trati, než jsme mohli vystoupit. Touhle polovinou jsme si důkladně vykompenzovali nepříjemný závod, protože jsme vlastně celou dobu odpočívali a dělali blbosti. Pod dojezdu závodu nás čekala už jen cesta přímo domů, teda až na Rujbrovy a jejich pasažéry, kteří ještě stavěli v Praze, tentokrát jen ja krátké kulturní obohacení. Akce se mi velmi líbila a těším se na příští rok. Tím spíš, že dost možná nebude dostatek vody na to, aby se dala sjíždět Střela.

Kryštof