Stalo se – 2. stránka

ČPV Hamerák a Hameráček 2024

19 Led

I letos potvrdil Hamerák svou pověst nejatraktivnějšího závodu ČPV, který dokáže přitáhnout vodáky ze všech koutů republiky. Navzdory typicky sychravému počasí se akce zúčastnilo rekordní množství nadšenců, kteří se těšili nejen na vodu, ale i na tradiční společenskou atmosféru.

Sraz na loděnici jsme naplánovali na 16. hodinu. Jak už to tak bývá, navazování lodí se protáhlo, a tak jsme do kempu dorazili až za tmy. Po příjezdu každý rychle zabral místo na spaní v chatkách. Chladné počasí nás svedlo dohromady do jedné z chatek, kde jsme společně strávili příjemný večer plný historek a smíchu.

Po ránní snídani nás čekal podrobný výklad trati. Startovali jsme mezi prvními, a tak jsme se rychle převlékli do hydra a vyrazili na vodu. Trať byla letos obzvláště náročná kvůli vysokému průtoku, ale všichni jsme to zvládli s odvahou a nadšením. Po závodě nás čekal zasloužený odpočinek u stánku s občerstvením.

Letos nám organizátoři připravili již klasicky dopravu autobusem, takže o hektické nákládání lodí nebyla nouze. Po druhé jízdě vrchní části jsme zůstali na čekání s mladšími členy oddílu, kteří si vyslechli výklad trati Hameráčku. Děti se s touto zkrácenou verzí závodu vypořádaly na jedničku.

Po návratu do kempu jsme si dopřáli teplý oběd v hospodě. Navečer proběhla tombola a slavnostní vyhlášení. Pavel Srbecký vybojoval krásné 10. místo ve velice nabité sestavě kategorie K1M a na 7. místě v kategorii juniorů se umístil Hugo Parolek. V katergorii K1Ž pak 10. místo obsadila Marie Fialová a v těsném závěsu na 11. příčce Renata Sekaninová.

Zábava se tradičně rozjela u ohně za doprovodu kytar. Někteří si našli cestu do hospody, jiní si užívali nočního dobrodružství. Nechyběly ani vodácké vtípky – kajaky se objevily na nečekáných místech, včetně střech a stromů. Největší atrakcí se stala popelnice plná pádel pověšená na větvi.

Poslední den jsme si sjeli celou trať Hameráku ještě jednou. Na oběd se konečně ukázalo slunce, které nás příjemně zahřálo. Po obědě jsme se pustili do balení a úklidů a nakonec všichni vyčerpáni dorazili zpět na loděnici.

Puťák po řece Otavě

27 Zář

Jako každý rok v srpnu jsme i letos vyrazili na tradiční vodácké putování po jedné z českých řek. Tentokrát volba padla – naprosto nedemokraticky – na Otavu. Ano, je to od nás daleko jak na severní pól, ale na druhou strnu: málo lidí, nádherné okolí a dokonce to místy i teklo. Takže palec nahoru, Čučo, dobrá volba!

Poslední týden prázdnin byl tak trochu prokletý a nejedna přihlášená rodina vodáků musela akci na poslední chvíli z různých důvodů zrušit (není nad to si poslední týden prázdnin zlomit klíční kost, že?). Ale i přes počáteční trable jsme se ve středu večer potkali v kempu Velké Hydčice a výlet mohl začít.

Změna oproti minulým ročníkům byla volba plavidel – konečně jsme se vyprdli na tahání Barak z loděnice a půjčili si plasťáky Vydrýsek, hurá, třeba už příště necháme v Brně i auta a dáme si pravý putovní tábor jak za časů Foglara, přecejen už plínky tahat nemusíme. Na to, že byl konec srpna, bylo jakž takž vody a velký bonus tohodle termínu v podobě volných kempů a možnost užít si této jihočeské romantiky bez davu dalších turistů.

Den první: Sušice – Velké Hydčice Spaní v kempu Velké Hydčice, ráno pendl napěchovaným vláčkem do Sušice, kde jsme přebrali lodě a vyrazili na jeden z nejhezčích úseků Otavy, zpět do kempu. Trasa dlouhá zhruba 15 km byla plná koupání, zmrzlin, piv, vaflí a neférových vodních bitev (vodní pistol měl pouze Vašek)

Den druhý: Hydčice – Střelské Hoštice Opět spaní ve Velkých Hydčicích a ráno přejezd auty do páteční cílové stanice. Následovalo asi 10 km plavby s pravidelnými zastávkami na koupání, zmrzku, pivo, přenášení jezů a férové vodní bitvy (stříkací pistole dokoupeny). Ve Střelských Hošticích nás čekala hospůdka pro rodiče a skákací bubliny pro děti. Spokojenost na všech stranách.

Den třetí: Hoštice – Strakonice Spaní v kempu Hoštice, ráno přesun do Strakonic a pak asi 12 km plavby směrem za dudákem. Úleva, že jsme den předtím nedojeli až do kempu Katovice, který se s tím Hoštickým prostě nemohl rovnat.

Den čtvrtý: Hurá domů! Ráno jsme sbalili tábor, podnikli ještě rychlý výlet do Strakonic a hurá domů. Zítra už školky, školy a práce čekají. Byl to poslední prázdninový den, a tak jsme si ho užili, jak to jen šlo.

Tak za rok zase na vodě, ahóóój!

WWJA – Voda v Jížních Alpách

10 Lis

Letošní velkou vodu jsme zahájili dlouhou řekou Mur na které nám bohužel ke konci začalo pršet. Déšť nás ale ničím neohrozil a den jsme pokračovali na Lieseru. Na spaní jsme přijeli do rakouského kempu ve kterém bylo více čechů než místních.
Druhý den nasedáme na Isel nad vesničkou Huben, který jsme si díky jeho kráse dali dvakrát. Nejodvážnější skupinka o třech členech se vydává na vrchní část Defereggenbachu kde seskáče všechny vodopády a připojí se k ostatním na spací místo v Defereggenbachu. Tak tak jsme stihli postavit přístřešek než začalo pršet.
Už v Pondělí se stala první menší nehoda a to na řece Standard Strecke Defereggenbach, kde díky tomu že bylo málo vody, Finn praskl loď. Po zjštění že naše jediná náhradní loď je také prasklá musel si Finn do konce zájezdu půjčovat lodě od těch, co zrovna řeku nejeli. Rozhodli jsme se že pojedeme ještě jednou Isel a na spaní jsme znova zajeli na stejné místo kde začalo k večeru zase poprchávat. Kvůli dešti si musel Igor postavit vlastí toalety, díky čemuž vznikla nová legendární historka.
Další den rozjíždíme hned vedle spacího místa a jedeme spodní část Defereggenbachu. Do třetice všeho dobrého ještě jednou Isel. Jelikož nám zbývá ještě hodně času, půlka skupiny se vydává na Hinter Isel který stihnou dvakrát. Třetí a poslední den, kterým strávíme noc v Defereggenbachu, začalo večer zase pršet a já si začínám myslet že je to místo prokleté.
Pátý den, strávený v zahraničí, přejíždíme na Drávu. Navštívíme i město Cortina di Ampezzo a přesouváme se na spaní u řeky Boite.
Ve čtvrtek jsme se rozhodli pro odpočinkovou a vyhlídkovou jízdu po „řece“ v kaňonu Mae. Což se nám ale bohužel moc nevyvedlo, první poťíž nastala už při hledání přístupného vstupu k říčce. Nakonec jsme se rozhodli sestoupit prudkým úbočím a pak jsme mohli vyrazit na dobrodružnou cestu kaňonem Mae. Moc daleko jsme se ale nedorazili. Uprostřed klidné říčky se objevil nesjízdný úsek, zaskládaný kameny velikosti domů. Díky tomu že bylo málo vody jsme se dokázali dostat zpátky. Kdo ví jak by to mohlo dopadout, kdyby bylo o trochu víc vody. Po náročné cestě úbočím zpátky nahoru jsme jeli na tentokrát opravdu odpočinkovou prohlídku přehrady Vajont, kde se v roce 1963 stala katastrofa, která zabila více jak 2 000 lidí.
Ráno dalšího dne se vydáváme na 15kilometrový úsek řeky Rienza. Poté se přesouváme na řeku Isarco a po klidném dni jedeme přespat na štěrkárnu.
Protože se nám moc líbí řeky začínající písmenem „I“, jedeme znovu Isarco i s těžším úsekem, nad kterým někteří vysedají. Následuje předposlední řeka tohohle zájezdu a poslední tohoto dne, Ruetz. Po ní se přesouváme na parkoviště, kde přespíme.
Slunečný a hlavně poslední den nesmíme zapomenout na tradiční Salzach – dokonalá tečka. Po precizním navázáním vleku vyrážíme zpět do Brna – znaveni, ovšem spokojení.

Týna