Archiv rubriky: Stalo se

Na ČPV Teplá a Střela se odjíždělo v pátek 18. září. Sraz na loděnici byl před čtvrtou hodinou odpolední a do pěti už byla všechna auta až na Rujbrovy na cestě. Ti, kteří jeli s Rujbrovými na odvoz museli na loděnici počkat asi dvě hodiny. Nakonec jsme se i mi dočkali a v sedm hodin jsme vyrazili směr Praha, kde jsme ještě vyzvedávali Vojtu. Cesta do Prahy proběhla bez obtíží. Do Prahy jsme dorazili kolem deváté večer, vyslechli jsme Vojtův strhující referát o budově, u které jsme stavili cituji: „Tohle je depo, spí tam vláčky.“ a vyjeli jsme směrem na Karlovy Vary. Cesta nám uběhla poměrně rychle a po jedenácté jsme dojeli do kempu kde už na nás čekal zbytek oddílu, který dorazil několik hodin pořed námi. Nekteří zůstali vzhůru na kus řeči s ostatními a my ostatní už jsme si šli najít místo v oddílových stanech a spát.

Ráno nás po výkladu trati jako jedny z prvních čekal start závodu ČPV Teplá. Závod byl příjemný. Branky byly pěkně postavené, voda tekla tak akorát, počasí bylo pěkné, a turisti i místní na Karlovarské kolonádě nás se zájmem pozorovali. Jediná chybička byla ne úplně profesionální záchrana u válečků na kolonádě, která nam přitopila pár závodníků. Jakmile jsme dojeli závod, rozdělili jsme se do dvou skupin, jedna jela s Aničkou rovnou do kempu a druhá, ta odvážnější, si šla sjet Megim doporučený Lomnický potok. Já jsem spadal do té první. Ta dojela do kempu, dala sušit mokré neopreny a šla se na hřející sluníčko naobědvat. Po chvíli dorazila Lomničákem nadšená a promáčená druhá skupina, která se po chíli přidala k našemu obědvání a vyhřívání se.

Po obědě jsme se jeli kulturně obohatit návštěvou centra Karlových Varů. Prošli jsme se po kolonádě, dali jsme si lázeňské oplatky a nakoupili jsme si zásoby na večer. Pak jsme se opět rozdělili do dvou skupin a každá si zvolila jinou cestu z centra zpět k autům. Rujbrovi s malým Vincentem v kočárku a pár zbebělci šli městem, a větší a dobrobrodružnější druhá skupina šla přes okolní kopce a vyhlídku Jelení Skok. Druhá skupina dorazila zpět k autům jako první, nacpala se do aut a jela do kempu. Chvíli po nás do kempu dorazili Rujbrovi se zbabělci a začalo večerní posezení. Spát šel každý podle svého uvážení, ale většinou jsme šli dříve než obvykle, protože jsme brzy ráno odjížděli na Střelu.

Hned jak jsme se ráno probudili jsme se dobalili, zbourali stany, nalili jsme se spoustou horkého čaje a vyjeli na start závodu ČPV Střela ve vesnici jménem Rabštejn nad Střelou. Tam jsme se v nepříjemné zimě převlekli do neoprnů a šli opět jako jedni z prvních startovat. Tento závod nebyl ani zdaleka tak pěkný jako Teplá. Vody bylo málo, branky divně rozestavěné a trať dlouhá. Příjemnějšími částmi závodu bylo krásné okolí řeky a sluníčko, které se nám rozsvítilo asi v polovině trati. Jakmile jsme dojeli závod, měli jsme před sebou asi ještě polovinu trati, než jsme mohli vystoupit. Touhle polovinou jsme si důkladně vykompenzovali nepříjemný závod, protože jsme vlastně celou dobu odpočívali a dělali blbosti. Pod dojezdu závodu nás čekala už jen cesta přímo domů, teda až na Rujbrovy a jejich pasažéry, kteří ještě stavěli v Praze, tentokrát jen ja krátké kulturní obohacení. Akce se mi velmi líbila a těším se na příští rok. Tím spíš, že dost možná nebude dostatek vody na to, aby se dala sjíždět Střela.

Kryštof

Hlavním cílem víkendu byl závod pod Vírskou přehradou, který náš oddíl pořádá. Ti, kteří mohli, vyrazili už v pátek ráno a postavili trať. My ostatní jsem přijeli odpoledne. Příznivci lezení si zpestřili odpoledne zdoláním místní via ferraty. Zbytku bohatě postačilo pivo/limo a židlička. Večer se grilovalo a Dědek s Dádou jako vždycky nezklamali. Mé pojídání masa lehce narušila informace, že bych měl jít na vodu, abych pomohl s nastavením bran. Moc se mi nechtělo, ale nakonec to bylo příjemné večerní zapádlování. Druhý den se jel závod. Většina instruktorů byla přidělena k bránám a po výkladu trati se začalo startovat. Závod byl příjemně dlouhý a trať dostatečně zajímává. Až odjela poslední loď, někteří už jen v klidu pojídali špekáček, jiní pádlovali až do vypnutí vody. Většina odjela kolem oběda. My zůstali, uklidili a někteří z nás se poté přesunuli na Jihlávku. Spali jsme jako většinou pod hrází. V neděli jsem si pak rozdělili děti a ve skupinkách vyrazili na řeku. Nejsilnější skupinka cvičila přejezdy ve válci, stavění lodě na zadek atd., ostatní pak nájezdy do vracáků, přejezdy proudu a nájezdy. Děti to zvládly, až na pár plavání, velice dobře a jediné co nás mohlo mrzet, byly spálené obličeje. Na vysedání se ještě chvíli cvičila záchrana a potom nás už čekala jen krátká cesta domů.
Filip

Na víkend nebylo hlášený zrovna pěkný počasí. Déšť a sníh. Ideální počasí pro děti, které začínají pádlovat. Naštěstí Zábřežská loděnice nabízí kvalitní zázemí a vodu tak akorát. Takže jsem vypnul notebook s počasím, podíval se z okna na oblohu a řekl si, že to bude v pohodě.
Po příjezdu do Zábřehu jsme si povídali o vybavení a lodích. Nechal jsem je, aby zapojili své makovice, který vybavení je na vodu vhodný a kterou loď si mají vzít na tu a onu vodu.
Druhý den po snídani rozpádlování a procvičování základních záběrů. A pak hned to, na co se všichni těšili nejvíc – sjezd peřejky (WW1) s vyhlášenou bonusovou bránou. Někteří se tak těšili, až jim slzičky tekly. Ale nakonec to sjeli všichni za hlasitého hlaholu a potlesku. Dokonce i bonusová brána byla pokořena těmi nejstatečnějšími. Potom nějaká videa z vody. A znovu pádlovat a pádlovat, protože proto jsme sem jeli. V podvečer procházka s prohlídkou nebezpečného jezu. Večer zase video a povídání o řekách.
Ráno navazujeme lodě a vyrážíme na vršek Moravské Sázavy. Je málo vody a tak spíš šoupeme po kamenech. Prohlídka dalšího nebezpečného jezu. Tady jsem se rozhodl je trochu nachytat a řekl jsem jim, že to pojedeme. A čekal jsem, až se v někom objeví pud sebezáchovy a pochopí (Michalem a Dášou) našeptávané indicie, že tohle jet opravdu nemůžeme. Nakonec se jeden drobný hlásek přece jen objevil a pak další. Takže sláva! Nezabijeme se a můžeme jet po obědě domu.
Celý víkend byl do minuty nabitý. A celý víkend svítilo sluníčko. A celý víkend byl boží, protože děti byly boží. A bez svýho týmu – Honzi, Dáši a Michala bych to takhle nedal. Takže DÍK!