Jak už bývá v našem oddíle zvykem, s počátkem prázdnin jsme se již tradičně vypravily do Rakouska. Letos však s lehkou změnou, kdy my starší a zkušenější jsme se později tohoto roku měli vypravit do Norska, a tak byla tato akce koncipována spíše pro ty nejmladší, kteří ještě v Rakousku na vodě nebyli. S tímto souvisela jak zvolená destinace, tak i délka akce. Vypravili jsme se tedy na 4 dny na řeku Salzu, od středečního večera do neděle. Sestava byla i tak početná, kdy z Brna nás ve středu večer vyráželo 15 a to v sestavě Dědek s Dádou, kteří se uvolili k tomu, že nám budou vařit, v dodávce a Marta a já v autech. Na Salze jsme se pak měli ještě potkat s Vojtou a Jirkou s rodinkami, kteří již byli v Rakousku.
Odjezd se setkal s klasickými problémy některých účastníků pochopit i ty nejjednodušší principy a koncepty. I přes tyto drobné problémy se nám podařilo vyrazit relativně včas, k tomu abychom ještě toho dne večer dorazili do kempu Weiberlauf, námi také přezdívaného „u madam Kokain“. Tento předpoklad se také naplnil, kdy cesta do destinace proběhla bez problémů a téhož večera jsme se tedy v kempu setkali také s Vojtou a Jirkou, kteří tam na nás již čekali a drželi nám místa. Již po večerním dojezdu se začalo ukazovat, že náš pobyt nebude tak poklidný, jak jsme doufali, kdy již během prvních hodin v kempu došlo k mírnému incidentu s majitelem, který se na nás snažil svést zamykání kabinek na záchodech, tento incident jsem ale s klidem přešel ještě netuše, co mělo následovat. A ten večer jsme tedy v klidu rozbili tábor a šli se vyspat, před následujícími dny.
První den jsme se pro seznámení s řekou Salzou vydali na asi nejdelší smysluplný úsek za panujícího vodního stavu, a to z Wildalpenu, až do námi okupovaného kempu Weiberlauf. Z důvodu našeho velkého počtu na vodě jsme se rozdělili do dvou skupin, a to do větší skupiny, starších, schopnějších a zkušenějších pádlerů, kterou měli tréninkově na starost Igor a Hugo, naši nadanější dospívající účastníci, pod dohledem Marty, Vojty a Jirky. A menší skupiny nejmladších dětí, které byly na Salze poprvé, kterou jsme si vzali na starost já a Dáša. V tomto uspořádání jsme se pak na vodě pohybovali až na pár drobných výjimek po zbytek výletu. První sjezd Salzy proběhl bez jakýchkoliv komplikací.
Vzhledem, ke stavu vody, jsme následujícího dne lehce alterovali splouvaný úsek. A vyráželi jsme od soutoku s Lassingem. Tento kratší úsek jsme si pak ve skupině silnějších a motivovanějších pádlerů, prodloužili opakovaným sjezdem soutěsky, která je pěkná a zábavná za takřka jakéhokoliv vodního stavu. Skupina slabších pádlerů naopak využila pěkného počasí, které panovalo po drtivou většinu výletu, až na občasné večerní nebo noční přeháňky a na úseku od konce soutěsky do kempu si trénovala eskymáky.
V kontrastu s těmito poklidnými dny na vodě bylo naše soužití s majiteli kempu, kdy na mnou zaznamenaný incident na záchodech při příjezdu, navázala návštěva majitele kempu, kterým nám s nadávkami začal sdělovat, že za tento incident a další jiné problémy jako je spotřeba vody a elektřiny můžeme my. Což bylo zvláštní především proto, že jsme žádnou elektřinu nepoužívali a ve sprše nás byla jen menší část vzhledem k tomu, že jsme se po celém dni teprve vrátili z vody. Nakonec se nám podařilo vyjednat, že v kempu zůstaneme a ač následné chování majitelů nebylo co bych označil za normální, postupně se zlepšovalo a dalších výlevů už nás ušetřili. Když mi pak tedy pan majitel neměl na vrácení, protože mu žena odjela se všemi penězi bral už jsem to spíše za úsměvné.
Třetí krizový den by měl být odpočinkový, a proto jsme se třetí den vydali na výlet na vodopády Wasserlochklam, které přitékají do Salzy zprava. Celý výlet jsme zvládli velmi rychle, a to také díky rychlému navázání lodí, kdy už i ti nejpomalejší z účastníků začínali dostávat třetím dnem navazování vleku do ruky. To ale vedlo k tomu, že se odpočinkový den lehce vymkl kontrole. A po obědě jsme tedy nasedali na Salzu u soutoku s Lassingem, stejně jako předchozího dne. Jednalo se ale o den s nejhezčím počasím, a tak nám i tento delší den na vodě a na břehu utekl rychle, zvlášť pak proložený skákáním do vody, trénováním eskymáků a vzájemným převracením se.
Poslední den jsme se před odjezdem vydali na řeku Enns, do které se Salza vlévá, na námi zvolený úsek jsme se museli vydat proti proudu, do nepříliš vzdáleného národního parku Gesäuse. Kde jsme pod stejnojmennou peřejí nasedali na lehčí spíše krajinomalebný úsek začínající a končící těžšími peřejemi. První peřej jsme jeli jen v těch nejsilnějších nejzkušenějších. Na vod ě jsme se tentokrát nedrželi zavedeného pořádku a vzhledem k tomu, že již s námi nebyli Jirka a Vojta s rodinkami a vzhledem k charakteru řeky jsme jeli všichni hromadně. Na poslední těžší peřeji, která je svým charakterem pro to vhodná jsme pak trénovali různé průjezdy, opět především ve skupině silnějších, kteří jsme si ji i vícekrát vynesli. Peřej však jela alespoň jednou většina.
Ani zde se nám na břehu nevyhnuli drobné problémy. Tentokrát si nás zase fotili místní Rafťáci z důvodu zákazu zastavení. Tento incident se ale naštěstí obešel bez postihu a my už jsme mohli vyrazit k domovu. Ač jsme se již v Rakousku rozdělili svými cestami na loděnici jsme čistou náhodou dorazili přesně v ten stejný čas, což bylo zvláště příhodné pro vybalování, po kterém jsme se pak již všichni mohli rozejít domů. Celý výlet tak proběhl úspěšně a ti z nás školou povinní nemuseli smutnět, protože i když se vraceli domů, měli ještě před sebou celé prázdniny. Otázkou pak ale zůstává, zda se po této zkušenosti budeme ještě vracet do kempu Weiberlauf.
