Chvilka vodácké poezie

18 Lis

.. aneb kterak jsme sjížděli Hamerský potok.

Vyrážíme po roce,
na závody v potoce.
Všichni pěkně bez rvačky,
obsazují sedačky.
Přilby, vesty v kufru máme,
na bezpečnost totiž dbáme.
Máme k tomu důvody,
nechceme mít marody.
Potok se jménem Hamerský,
není až tak přátelský.
V korytě jsou kameny,
od laků lodí barveny.

Dle vlastního výběru,
chatku než stan vyberu.
Ráno bude pěkná kosa,
nevyhnal by ani pštrosa!
Do spacáků nespěcháme,
na kytaru zabrnkáme.
Zábava je s vodou spjata,
tlacháním se plní chata.
Nakonec však ke spaní,
únava nás zahání.
Zítra totiž jémine,
ČPV nás nemine.

Ráno mlha, zima všude,
v neoprenu to snad pude.
Do závodu jen minutky,
můj žaludek má pohnutky.
Adrenalin místo krve,
klidná voda to teprve.
Potom první kaskáda,
je to vlastně paráda!
Druhá, třetí, v pohodě,
opravdu jsem v závodě?
Povody i protivody,
pak překážky od přírody.

Čtvrtá ta je poslední,
komu ona zevšední?
Asi bylo strefeno,
vykloubené rameno.
A obličej podřený,
i nos je trochu zkřivený.
Neboj se však vodáku,
nemají tě na háku!
Do Dvorečku nezřídka,
jezdí dneska sanitka.
I přes tyto nesnáze,
zase za rok u hráze!

Katka Marková

Vodácký článek od Ondry

6 Led

Znáte Město Al Ain v Arabských Emirátech? Počítám, že ne.
Asi se ptáte, čím je zajímavé, že o něm chci psát.
Zajímavé je tím, že tam uprostřed pusté pouště vytvořili vodácké centrum.
Vodu tam přivádějí ze 130 km vzdáleného moře, voda se odsoluje dobarvuje a mírně chloruje.
Okolo 1100 metrů dlouhého kanálu vysadili stromy kytky a jiné rostliny.
Kanály jsou dělané pro Rafty, takže nejsou překážky umělo hmotné ale přírodní což je pro kajaky horší.
Kromě kanálů se tam i nachází velký bazén, ve kterém jsou schopni každých 90 vteřin generovat vlny o výšce 3,3 metru.
V centru mají zázemí pro lezení, lanové dráhy a Wake Boarding.
Většina reprezentantů v kajakářství různých státu jezdí přes zimu trenovat do Austrálie.
Ale někteří evropští vodáci začali jezdit trénovat do Al Ain kvůli tomu, že je to blíž a levnější než Austrálie.
I někteří čeští reprezentanti tam na zimu jezdí.
Člověk přemýšlí, jestli to není přílišná rozmařilost stavět kanál uprostřed pouště daleko od moře.
Výstavba celého komplexu stála v přepočtu asi 480 mil Kč.
Na internetu jsem se dočetl, že letenka a vízum vyjdou na 14000 Kč, dále musíte zaplatit dalších 1500 Kč za přepravu na místo ze 120 Km vzdáleného letiště. Pronájem chatky pro 4 osoby stojí na den 3000 Kč. Za hodinu tréninku zaplatíte 270 Kč na hodinu.
No a jídlo, alespoň to je stejně drahé jako v ČR.
Ale i přes vysokou cenu je o tuto destinaci větší zájem cizinců než tamních obyvatel, koho by nelákalo se projet pěkně v teple na sluníčku mezi palmami.

Ondra Škrob

Vodácký článek od Jirky

3 Led

 

Můj zážitek z Českého pohárů vodáků

Na jaře loňského roku jsem se s mým oddílem zúčastnil Českého poháru vodáků, který se konal na řece Sázavě. Na Sázavě jsem jako vodák začínal, tedy vyjma mé domácí Svratky a velmi jsem se na tuto vodáckou akci moc těšil. Těšil jsem se, jak si připomenu své vodácké začátky a poznám další úseky této krásné řeky a vyjel jsem z Brna takto natěšen.

To byl úvod mého putování, při příjezdu se ale vše spiklo proti mým představám. Přivítal jak mě, tak i ostatní z oddílu vytrvalý déšť a při pohledu na Sázavu jsem zůstal jako opařený. Místo dravé řeky jsem se díval na něco jako větší potůček, neboť bylo málo vody a už jsem se viděl, jak látám svou loď od průrazů. To se ovšem naštěstí nestalo, ale loď jsem přeci jen o kameny odřel.

Vyjma hrozného počasí a takřka nesjízdné řece můj největší zážitek byl kulinářský. Ve snaze se u ohně ohřát a aspoň něco z našeho promoklého ošacení usušit někoho z nás napadlo, ohřát si něco k jídlu nad ohněm. Dali jsme zásoby dohromady a jediné, co šlo tepelně zkusit upravit, byl velký sáček Marshmallow. Řeknu Vám, že v té chvíli to byl nejlepší pokrm na světě. A od té doby kdykoliv spatřím sáček Marshmallow, vzpomenu si na náš mokrý výlet a na to, jak sedíme kolem ohýnku a koukáme na tyto tající bonbóny nad ohněm. Takže vám tento kulinářský recept po vzoru chemika a kuchaře Ládi Hrušky z TV Nova vřele doporučuji.

Jirka Šváb

Vodácký článek od Martina

3 Led

 

Mamka otázka č.1: „ Bylo ti zima?“ Já: „ Ne“

Mamka otázka č.2: „Měl jsi hlad?“: Já: „ Jo, ale já ho mám pořád“

Co jíme na vodě s rodiči?

Když jedeme se rodiči vícedenní vodu, tak s sebou na začátku vezeme řízky, palačinky, zapečené toasty a postupně jak ubývá, tak jíme chleba s paštikou, vaříme nudle, ohříváme Trenčiaský párek s fazolemi, baštíme klobásky a smažáky v kioscích okolo Vltavy, Otavy a toho, co zrovna jedeme.

Když jedeme jednodenní Jihlavou s rodiči nebo Moravici, tak s sebou vezeme namazaný chleba a tatranku. Vydatně snídáme a poté dvakrát večeříme – ne všichni.

Stravování bez rodičů.

Na jednodenní Jihlavku jsme s bratrem vybaveni ohromnou svačinou, v naději, že ji budeme konzumovat postupně. Realita je jiná. Než navážeme lodě, dojedeme k řece a nasedneme, nejím vůbec. Po přijetí k mostu u Templáku už mi kručí v břiše a jsem docela rád, že končíme u mostu v Hrubšicích a v  autě je můj batoh s jídlem, vyslékám z neoprenu a převlékání, stejně jako vytahovaní a chystání lodě neustále žvýkám jeden chleba za druhým.

Pak sedím a trávím při čekání na odjezd. Potom sním, co zbylo v batohu – tyčinky a jablka a tak. Když dojedu domů, vychytralá máma mi dá dva talíře polévky a pak ohromnou porci hlavního jídla.

Ležím a trávím. Potom škemrám večeři, to předtím jsem nazval obědem a vůbec mi nevadí, že večeře je asi 2 hodiny po obědě.

Spím a trávím.

Na vícedenní vodácký pobyt jsme vybaveni chlebem s řízkem, buchtou a různými tyčinkami, tatrankami atd.

Na Hameráku si máme vařit sami. Poté co mi sešili bradu, se mi moc nechce, ale mám hlad a Eda jídlo uvaří. Ohřejeme vodu a nasypeme čínskou nudlovou polévku s kuřecí příchutí. Sníme to a dáme další kolo. Tentokrát čínskou nudlovou polévku s hovězí příchutí, ale i tak chutnají stejně. Dorazíme se chlebem se salámem.

Nejlepší je na cvičném kanále České Vrbné, to vaří Dědek, všechno je dobré. Když si umyju ešus, jsem plný, sice bych si za hodinu dal znovu, ale ještě mám něco v batohu.

Martin Chyba

Vodácký článek od Katky

11 Pro

CESTA ZA VODOU

 Jedu autem. Jede tam se mnou ještě pár lidí, asi tak šest i s řidičem. Znám je všechny. Nevím o nich úplně všechno, ale moc dobře vím, že teď všichni v hlavě převalují stejnou otázku:  ,,Bude tam dost vody?“

Ne, nemají na mysli, zda v kempu, kam míříme bude pitná voda, či voda na koupání. Mají na mysli řeku. Krásnou, divokou, zábavnou, spravedlivou a nevyzpytatelnou. Takhle se ovšem chová pouze tehdy, když v ní je ta voda. Nejlépe hodně vody. Takové drncání mezi šutry totiž moc sranda není, abyste věděli…

Ale vraťme se zpět k té cestě. Takže jedeme autem, na vozíku za autem máme lany pracně navázané naše lodě. Kajaky všech barev, stejně jako vodáci, kteří sedí uvnitř v autě, již řeku netrpělivě vyhlížejí. Bude už za touto zatáčkou? Ne. Tak snad už ji uvidíme teď, na konci tohoto lesa? Také ne.

Je pravda, že takto hádají pouze vodáci, kteří jedou na danou řeku poprvé. Vodák, který již ,,vstoupil do jedné řeky dvakrát“, moc dobře ví, že ještě bude jedna dědina a teprve pak se objeví most a konečně ona. Její koryto přesně kopíruje každou zatáčku silnice. Její živá voda uhání peřejemi přes kameny dál, avšak proti nám, jelikož my se chceme dostat blíže k jejímu prameni. Ne tak docela přímo k němu, ale spíše tam, kde to ještě není úplně řeka, kde je to ještě malá říčka, nebo třeba dokonce jen větší potok.

Když dorazíme na místo, vůbec se mi nechce vystupovat. Uvnitř v autě je teplo, zato venku celkem zima. Je sice teprve začátek podzimu, ale vypadá to, že je tam prostě chladno. Asi od řeky. Řeka! Že bych přece jen vylezla? To bych se k ní pak mohla jít podívat… Podívat se, jestli je v ní ta tolik potřebná voda, pak taky třeba kudy by se to dalo jet a vlastně ji tak trochu pozdravit.

Ne nejsem blázen, abych si povídala s řekou. Vodákovi stačí, aby se na ni jen podíval a na chvíli se zaposlouchal do šumění vody, a hned ví, že řeka taky ví. Ví že jsme tam. Ví, že budeme chtít zažít nějaký čas v její přítomnosti, více ji poznat a možná si s ní také poměřit síly.

Katka Marková

Nejlepší vodácký zážitek – Matěj

22 Úno

Můj zážitek ze Sázavy

Letošní rok jsem se zúčastnil ČPV na Sázavě. Sázava je asi jednou z mých nejoblíbenějších řek a proto jsem doufal v mé dobré umístění. V pátek 24.5.2013 jsme se utábořili v kempu v Týnci nad Sázavou. V sobotu se konal závod a tak jsem se řádně vyspal, skočil do Lidlu na snídani, počkal až se odpendlují auta a převlékl se do vodáckého oblečení. V 10:00 se konal výklad trati a má oblíbená tombola. Tentokrát jsem vyhrál vodotěsný obal na peníze a poukázku na slevu do vodáckého obchodu. V 11:00 jsem už seděl v kajaku připravený na start. Pěkně jsem odstartoval, bez problému sjel první jez a pokračoval dále. O pár kilometrů dále jsem čelil problému číslo jedna. Čekal jsem na vedoucí z mé skupiny a postavil se do vracáku. Ti projeli a já se chtěl vydat za nimi. Mezitím se za mě postavili další vodáci. Dlouho jsem čekal, jestli někdo z nich nepojede, jenže nic se nestalo. Tak jsem zakřičel “pozor jedu” a vyjel jsem. Kluk za mnou se ale rozhodl, že by také bylo vhodné vyjet a tak jsme se srazili. On srážku ustál, já však nikoliv. Pomlátil jsem se o pár kamenů a pak za pomoci ostatních se vyškrábal na břeh. Vylil jsem si loď a pokračoval v závodě.Potom už probíhala cesta v pohodě, našel jsem dokonce dvě plechovky s pivem. Tato pohoda však pokračovala jen do Kamenného přívozu. V Kamenném přívozu se nachází velmi ošklivý a rozbitý jez. Můj vedoucí mi ho sice dobře najel, ale já měl pocit, že vidím lepší cestu. Zas tak dobrá nebyla a já se cvaknul podruhé (v té době jsem totiž ještě neuměl eskymovat). Potom už to mělo podobný průběh jako předtím, pomlátil jsem se o kameny a za pomoci druhých se dostal na břeh. Vylil jsem loď a pokračoval po proudu dále. Do cíle už mě naštěstí nepotkala žádná kolize, avšak z mého ambiciozního výletu zbylo 38. místo, 205 trestných bodů a 2 cvaknutí.

 

 

Nejlepší vodácký zážitek – Martin

22 Úno

Jednoho dne se mi naskytla příležitost jet na soustředění do Opavy. Neváhal jsem a řekl mámě, že pojedu, vyjížděli jsme v pátek a dojeli jsme celkem pozdě večer, ale i tak jsme si prohledli cvičný kanál. V sobotu jsme šli na vodu – byla ukrutně studená, poté co všichni nasedli, začali jsme se rozjíždět. Po rozjížďce jsme vjeli do cvičného kanálu. Skládal se ze tří úseků. První pod stavidlem, kde byl velký proud a my mohly trénovat nájezdy a přejezdy, druhá část se skládala z několika menších skoků a překážek a třetí část byla hodně klikatá se zatáčkami. Celý kanál končil větší vlnou. Znova jsme vynášeli kajaky a sjely to ještě několikrát, tohle se opakovalo i v neděli, až na to že pršelo. Máma říká, že taky byl asi zážitek, jak jsme spali ve stanu a bylo nás tam 12 kluků, něco na tomu bude, protože jsem nemohl dýchat, fakt smrádek.

Nejlepší vodácký zážitek – Kuba

22 Úno

Zážitky z Ohře

Na konci letních prázdnin jsme jeli na Ohři. Cesta tam trvala hrozně dlouho. Když jsme tam dojeli, tak už byl večer. Přijeli jsme do vesnice Loket odkud se mnělo startovat. Nejdříve jsme se podívali na hrad a potom do restaurace, ale tam neměli nic k jídlu a tak jsme se přesunuli do restaurace u Švejka kde snad nechtěli nikoho obsloužit. Tam jsme tedy taky neuspěli, ale do třetí nás už konečně nechali jít. Když zavřeli šli jsme spát. Druhý den jsme sedli na vodu a vyjeli. Bylo tam moc hezky, jen lidi byli divní a v každé hospodě nic nebylo, nebo byli nepříjemní. Za celý týden jsme potkali jednu dobrou hospodu kde byla moc hodná paní a vážila si zákazníků.

Jediné místo kde byli normální lidi byli Karlovy Vary.

Tam jsme se rozhodli že půjdeme do termálních lázní, ale když jsme tam přišli tak nás rychle přešel smích.

Ty lázně vlastně byly venkovní studený bazén na střeše kde pršelo. My jsme očekávali saunu, vířivku, atd. Hodně nás to naštvalo, ale měli dobré oplatky. Sice všechno bylo hrozný, ale řeka byla krásná. Někdy pršelo a někdy svítilo slunce. Krajina byla super. Jen při poslední etapě jsme šli pěšky, protože nebyla voda. Tam se táta hrozně naštval a když jsme potkali jedny domorodce, kteří na nás zavolali ahoj, tak táta zakřičel:ahoj a odstěhujte se. Smál jsem se tomu zbytek dne.

Na Ohři bylo pěkně, ale nechtěl bych tam bydlet.

Nejlepší vodácký zážitek – Franta

22 Úno

Splutí Jihlavy

Pohleďme na dva skalnaté kopce. Při pohledu z dálky by člověk ani netypoval, že se mezi ně dokáže něco vejít, avšak zdání klame. Odděluje je zelené údolí s šumící řekou uprostřed. Za normálních okolností nemá Jihlava mnoho vody. Špičaté kameny vykukují z vody a spíše by se dalo její vodou brodit než plout. Dnešek ale pro tuto řeku rozhodně není dnem obyčejným. Lidé, kteří její dravé vody sevřeli do dvou hlubokých vodních nádrží – Dalešické a Mohelenské – se dvakrát do roka nad řekou slitují a pustí z přehrady ještě více vody, než by v jejím korytu teklo od přírody. Tehdy je doslova vidět, jak se Jihlava usměje a ve veselé náladě a s rychlým proudem začne uhánět dál a dál, směrem k moři. Proud vody zaplavuje kdysi vyčnívající kameny, které se hned ocitají hluboko pod vodou. Hladina se zvýší, div že se řeka nevylije do celého údolí. Všude je cítit radost a veselí.

A aby mohla být Jihlava ještě šťastnější, hned po prvních proudech vody se objeví natěšení vodáci. Brzy jsou jich na řece desítky a mnoho dalších se na splutí připravují. Každý si vybral loď podle svého uvážení, a tak tu můžeme vidět plout široké, neohrabané rafty, které mají jedinou výhodu, že uvezou více lidí, nafukovací čluny, kánoe, jež rychle uhání po proudu řeky a dokonce i hejno barevných kajaků – malých, rychlých a mrštných plavidel. Právě na jeden z nich, oranžový kajak s číslem 32, s velkým očekáváním usedám. Je to moje první řeka. Ano, na kánoi jsem jich splul ž řadu, v roli háčka i kormidelníka, avšak nyní je to úplně jiný pocit. Když člověk sedí v kajaku, vše záleží jen na něm. Nemůže obviňovat nikoho jiného, když se ocitne pod vodou, na druhou stranu však může být na sebe hrdý, když vidí, co v boji proti vlnám úplně sám dokázal. A to mi vyhovuje…

Uchopím dvojlisté pádlo a nasedám do lodi. Zbývá jen natáhnout šprycku, aby mi nenateklo do podpalubí, a odrážím se od břehu. Hned mě uchopí dravá vlna. Jako by řeka měla radost, že může svést další loď, pustí můj kajak po proudu. Počkej, ještě ne, zamumlám. Sám nevím, jestli tím přemlouvám řeku nebo loď. Ale na tom vlastně nezáleží, pomyslím si. Hlavní je něco jiného. Konečně přišel čas, abych změřil své síly s řekou. Začnu se ohánět pádlem a kajak se pomalu rozjíždí proti proudu, zpět k místu, odkud jsem vyjel. Proti mně se valí dravá voda, lidská síla je však silnější. Rád bych se řece poddal a uháněl s ní stále dál a dál, třeba celý den, ještě však musím počkat na ostatní. Když konečně všichni sedí ve svých kajacích, zavelí vedoucí Zbyňa, abychom konečně vypluli po proudu Jihlavy. Nikdo mě nemusí přemlouvat, má oranžová loď je mezi prvními, které zrychlují své tempo a začínají uhánět s proudem pod sebou. Řeka kolem nás přátelsky hučí, okolní vodáci nás zdraví. Někteří z nich se zatváří lítostivě, hned by svůj raft vyměnili za kajak. „Ahoj, uděláte eskymáka?“ volají na nás vesele. Touto další výhodou našich lodí se však nyní nezabývám. Plně vnímám krásu řeky i krajiny kolem nás. A Jihlava nás unáší stále dál a dál…

Nejlepší vodácký zážitek – Eda

22 Úno

Letos v září jsme s oddílem vyrazili na Jihlavku. Ráno jsme naložili do přívěsu kajaky, vesta, helmy, pádla, špricky. Vyrazili jsme k hrázi, kde jsme nasedali. Oblékli jsme se do vodáckých věcí a spustili lodě na vodu. Ze začátku to šlo hladce než se objevil po cestě první jez. Tento jez jsem splul po boku lodi, voda se mi přelila přes kajak, přes špricnu i tělo, ale náklonem na stranu k vodě jsem to vyrovnal a necvaknul se. Poté se po cestě ukázaly peřejky, kde se cvaknul Kuba. Počkali jsem na Kubu a jeli dále k dalšímu jezu. Na dalším jezu vedoucí chtěli, abychom si procvičili jízdu ve válci a tak jsem jel do válce. Nebylo to moc příjemné, voda má sílu, ale zvládl jsem to. Na dalším úseku cesty jsme procvičovali náklony, závěsy atd..Při jednom cvičení jsem se cvaknul, špatně jsem udělal náklon doprava a nevyrovnal jsem to. Celou dobu jsem vezl na kajaku zelenou píďalku a při cvaknutí, doufám, odplavala pryč. Dále jsme sjeli pár dalších přeje a jezy Jeden jez mě překvapil, protože jsem musel na začátku a na konci skočit i s lodí. Byli jsme skoro na konci a já jsem se znovu cvaknul, protože jsem nechtěl narazit do Kubovy lodě a nezvládl jsem se vyhnout a už jsem byl ve vodě. Znovu jsem nasedl a dojel ostatní. Vystoupili jsem, převlékli se, a na loděnici ukončili jednodenní splutí Jihlavky. Moc mě to bavilo.