Splutí Jihlavy
Pohleďme na dva skalnaté kopce. Při pohledu z dálky by člověk ani netypoval, že se mezi ně dokáže něco vejít, avšak zdání klame. Odděluje je zelené údolí s šumící řekou uprostřed. Za normálních okolností nemá Jihlava mnoho vody. Špičaté kameny vykukují z vody a spíše by se dalo její vodou brodit než plout. Dnešek ale pro tuto řeku rozhodně není dnem obyčejným. Lidé, kteří její dravé vody sevřeli do dvou hlubokých vodních nádrží – Dalešické a Mohelenské – se dvakrát do roka nad řekou slitují a pustí z přehrady ještě více vody, než by v jejím korytu teklo od přírody. Tehdy je doslova vidět, jak se Jihlava usměje a ve veselé náladě a s rychlým proudem začne uhánět dál a dál, směrem k moři. Proud vody zaplavuje kdysi vyčnívající kameny, které se hned ocitají hluboko pod vodou. Hladina se zvýší, div že se řeka nevylije do celého údolí. Všude je cítit radost a veselí.
A aby mohla být Jihlava ještě šťastnější, hned po prvních proudech vody se objeví natěšení vodáci. Brzy jsou jich na řece desítky a mnoho dalších se na splutí připravují. Každý si vybral loď podle svého uvážení, a tak tu můžeme vidět plout široké, neohrabané rafty, které mají jedinou výhodu, že uvezou více lidí, nafukovací čluny, kánoe, jež rychle uhání po proudu řeky a dokonce i hejno barevných kajaků – malých, rychlých a mrštných plavidel. Právě na jeden z nich, oranžový kajak s číslem 32, s velkým očekáváním usedám. Je to moje první řeka. Ano, na kánoi jsem jich splul ž řadu, v roli háčka i kormidelníka, avšak nyní je to úplně jiný pocit. Když člověk sedí v kajaku, vše záleží jen na něm. Nemůže obviňovat nikoho jiného, když se ocitne pod vodou, na druhou stranu však může být na sebe hrdý, když vidí, co v boji proti vlnám úplně sám dokázal. A to mi vyhovuje…
Uchopím dvojlisté pádlo a nasedám do lodi. Zbývá jen natáhnout šprycku, aby mi nenateklo do podpalubí, a odrážím se od břehu. Hned mě uchopí dravá vlna. Jako by řeka měla radost, že může svést další loď, pustí můj kajak po proudu. Počkej, ještě ne, zamumlám. Sám nevím, jestli tím přemlouvám řeku nebo loď. Ale na tom vlastně nezáleží, pomyslím si. Hlavní je něco jiného. Konečně přišel čas, abych změřil své síly s řekou. Začnu se ohánět pádlem a kajak se pomalu rozjíždí proti proudu, zpět k místu, odkud jsem vyjel. Proti mně se valí dravá voda, lidská síla je však silnější. Rád bych se řece poddal a uháněl s ní stále dál a dál, třeba celý den, ještě však musím počkat na ostatní. Když konečně všichni sedí ve svých kajacích, zavelí vedoucí Zbyňa, abychom konečně vypluli po proudu Jihlavy. Nikdo mě nemusí přemlouvat, má oranžová loď je mezi prvními, které zrychlují své tempo a začínají uhánět s proudem pod sebou. Řeka kolem nás přátelsky hučí, okolní vodáci nás zdraví. Někteří z nich se zatváří lítostivě, hned by svůj raft vyměnili za kajak. „Ahoj, uděláte eskymáka?“ volají na nás vesele. Touto další výhodou našich lodí se však nyní nezabývám. Plně vnímám krásu řeky i krajiny kolem nás. A Jihlava nás unáší stále dál a dál…