V pátek 14. dubna jsme po srazu v 16:00 a následném navázání lodí na vlek vyrazili z loděnice. Za deště jsme absolvovali čtyřhodinovou cestu do kempu v Radešově, kde jsme byli ubytováni v chatkách. Ráno, po jemném probuzení instruktory, nás překvapil výhled z oken. Déšť se přes noc změnil na sníh a na zemi se pomalu měnil ve zlověstnou břečku. Následovalo oblékání do neoprenu a cesta na start. Výklad tratě probíhal jako obvykle, nikomu z prezentujících nebylo rozumět, zato suché narážky z publika zřetelně doléhaly až k pozorovatelům na samém okraji. Na startu se celá naše skupina dohadovala o nejvhodnějším způsobu projetí všech branek a pozorovala nervózní závodníky, kteří po namrzlých kamenech klopýtali k vodě. K napjaté atmosféře přispěl muž, který se po “cvaknutí” v druhé brance vrátil se zkrvaveným obličejem a z nějakého důvodu odmítal odejít ze startu.
Branky závodu byly postavené tak, že ty, kteří si nevěděli rady, naváděly do rozumných pozic, ale zároveň tak, aby se i člověk s většími zkušenostmi musel trochu snažit. Zajímavé také bylo, že ze všech “čépévéček” tento závod obsahoval zdaleka nejvíce přistání, a to deset. Trasa měla sedm kilometrů a proud až na pár výjimek udržoval závodníky v příjemné rychlosti, takže nebylo potřeba se příliš “plácat” na “flatu”. Co však příjemné nebylo, byly stabilní tři stupně Celsia, které závodníky provázely celým závodem, a studená voda, díky které jsme všichni po závodě necítili různé části těla. Sníh zatím tál dál a když jsme dorazili do kempu, sněhovou pokrývku vystřídala travnatá bažina. Po krátké přestávce na oběd, kdy vyčerpání závodníci dostávali čaj a gulášovku, se naše skupina vyjma mě a dvou dalších vydala na vodu. Někteří vyjeli znovu na Otavu a ti odvážní na Wolfsteiner ohe.
Podle výpovědí probíhal druhý sjezd Otavy pokojně, ale když se skupina vrátila, řádně se nasytila a byla připravena k odpočinku, objevil se zádrhel. V jedné z chatek nefungoval nainstalovaný přímotop, a tak bylo potřeba ho co nejdříve opravit. Do akce se odhodlaně pustili Viktor s Oliverem, který měl k práci potřebné nástroje a schopnosti. Přimotop zvládli rychle opravit slepením dvou rozbitých drátů profesionálním pojidlem, totiž náplastí, a tak byl čas na večerní procházku, dokud se chatky nevyhřejí. Cestou přes Radešov jsme na silnici potkali kotě, které se k nám po zbytek výjezdu stále vracelo. Viděli jsme také lesní zvěř, přešli potok po lávce a vůbec se chovali jako řádní průzkumníci. Po návratu do vyhřátých chatek, pověšení neoprenu a zalehnutí do spacáčků jsme všichni spokojeně usnuli.
Další den ráno bylo zřejmé, že se jedna chatka vyspala o poznání lépe než ta druhá, ale nikdo na sobě nedával nic znát a vlek byl v deset hodin připraven k odjezdu. Zamávali jsme kotěti a vydali se vstříc další místní zajímavosti – návštěvnickému centru Srní, kde jsme mohli vidět smečku vlků. Po procházce ohradou jsme opět nastoupili do aut a vydali se směr Stvořidla. Cesta byla dlouhá, ale utíkala rychle a po krátkém zpestření policejní kontrolou jsme byli na místě. Času nebylo mnoho a tak jsme zvládli jen jeden “run”, který ale bezpochyby stál za to. Z
a průtoku cca 40 m3 byl proud rychlý a celá skupina se na tomto úseku Sázavy mohla vyřádit. Následovala další dlouhá cesta až na naši loděnici, kam jsme všichni dorazili unavení, ale veselí.
Asi za dva dny dorazily výsledky. Každý ze skupiny v nich viděl alespoň jednu nepřesnost, ale po podání stížnosti a upravení výsledků jsou všichni účastníci s touto akcí spokojeni!
Akce se I přes svá specifika vydařila a myslím, že se všichni budou těšit na další
Dabo
