WWJA – Voda v Jížních Alpách

10 Lis

Letošní velkou vodu jsme zahájili dlouhou řekou Mur na které nám bohužel ke konci začalo pršet. Déšť nás ale ničím neohrozil a den jsme pokračovali na Lieseru. Na spaní jsme přijeli do rakouského kempu ve kterém bylo více čechů než místních.
Druhý den nasedáme na Isel nad vesničkou Huben, který jsme si díky jeho kráse dali dvakrát. Nejodvážnější skupinka o třech členech se vydává na vrchní část Defereggenbachu kde seskáče všechny vodopády a připojí se k ostatním na spací místo v Defereggenbachu. Tak tak jsme stihli postavit přístřešek než začalo pršet.
Už v Pondělí se stala první menší nehoda a to na řece Standard Strecke Defereggenbach, kde díky tomu že bylo málo vody, Finn praskl loď. Po zjštění že naše jediná náhradní loď je také prasklá musel si Finn do konce zájezdu půjčovat lodě od těch, co zrovna řeku nejeli. Rozhodli jsme se že pojedeme ještě jednou Isel a na spaní jsme znova zajeli na stejné místo kde začalo k večeru zase poprchávat. Kvůli dešti si musel Igor postavit vlastí toalety, díky čemuž vznikla nová legendární historka.
Další den rozjíždíme hned vedle spacího místa a jedeme spodní část Defereggenbachu. Do třetice všeho dobrého ještě jednou Isel. Jelikož nám zbývá ještě hodně času, půlka skupiny se vydává na Hinter Isel který stihnou dvakrát. Třetí a poslední den, kterým strávíme noc v Defereggenbachu, začalo večer zase pršet a já si začínám myslet že je to místo prokleté.
Pátý den, strávený v zahraničí, přejíždíme na Drávu. Navštívíme i město Cortina di Ampezzo a přesouváme se na spaní u řeky Boite.
Ve čtvrtek jsme se rozhodli pro odpočinkovou a vyhlídkovou jízdu po „řece“ v kaňonu Mae. Což se nám ale bohužel moc nevyvedlo, první poťíž nastala už při hledání přístupného vstupu k říčce. Nakonec jsme se rozhodli sestoupit prudkým úbočím a pak jsme mohli vyrazit na dobrodružnou cestu kaňonem Mae. Moc daleko jsme se ale nedorazili. Uprostřed klidné říčky se objevil nesjízdný úsek, zaskládaný kameny velikosti domů. Díky tomu že bylo málo vody jsme se dokázali dostat zpátky. Kdo ví jak by to mohlo dopadout, kdyby bylo o trochu víc vody. Po náročné cestě úbočím zpátky nahoru jsme jeli na tentokrát opravdu odpočinkovou prohlídku přehrady Vajont, kde se v roce 1963 stala katastrofa, která zabila více jak 2 000 lidí.
Ráno dalšího dne se vydáváme na 15kilometrový úsek řeky Rienza. Poté se přesouváme na řeku Isarco a po klidném dni jedeme přespat na štěrkárnu.
Protože se nám moc líbí řeky začínající písmenem „I“, jedeme znovu Isarco i s těžším úsekem, nad kterým někteří vysedají. Následuje předposlední řeka tohohle zájezdu a poslední tohoto dne, Ruetz. Po ní se přesouváme na parkoviště, kde přespíme.
Slunečný a hlavně poslední den nesmíme zapomenout na tradiční Salzach – dokonalá tečka. Po precizním navázáním vleku vyrážíme zpět do Brna – znaveni, ovšem spokojení.

Týna

Puťák po řece Orlici

25 Říj

Každý rok jezdí Káčátka I Ostříži na putovní tábor po české či slovenské řece, letos jsme se rozhodli tyto dvě akce spojit a jeli jsme všichni společně. Smutná realita posledních let je, že prostě není voda, ani letošek nebyl vyjímkou a do poslední chvíle jsme nevěděli, kam a jestli vůbec pojedeme. Nakonec jsme se rozhodli pro řeku Orlici a dobře jsme udělali ✌️.

První noc jsme strávili v moc pěkném kempu v Potštejně, vede tam (alespoň pro nás v dodávce) velice strmá a dobrodružná příjezdová cesta. Orlice kempem sice protéká, ale vody bylo sotva po kotníky, tak jsme ráno museli spendlovat trochu níž a velká akce nafukování lodí a zjišťování co nám chybí, mohla začít. Zázrak, máme všechno! První úsek je nejzajímavější (= nejvíc teče) a ti co jedou na kanoi poprvé sami (čti bez rodiče kormidelníka) křižují řeku od břehu k břehu. Nevadí, nikam nespěcháme, na to abychom dojeli do dalšího 12 km vzdáleného kempu máme celý den.

Další noc stavíme stany v Kostelci and Orlicí. Zkušení vodácí, co zde byli už před čtyřmi roky tvrdí, že to je poslední pěkné místo na spaní, máme se prý připravit na saigón a fronty na záchody. Rozhodujeme se proto strávit v tomto kempu i další noc a druhý den se rodělíme na dvě skupiny. Skupina 1 jede oskautovat kratší úsek po vodě a skupina A vyráží na výlet do nedalekých Častolovic na prohlídku zámeckého parku a místní mini-zoo. Krmení a hlazení zvířat byla naprostá topovka, kluci si zvlášť oblíbili rohatýho kozla Romana a lamu Boženu. Večer se obě skupiny opět potkaly v Kostelci a užívali si pohodu v kempu.

Třetí den nás čeká asi 13 km dlouhý úsek do Týniště and Orlicí. Cestou uděláme několik jídelních a koupacích zastávek, vyzkoušíme si házečky a splouváme řeku po vestách, prostě ta správná letní zábava.  Počasí je skvělé, řeka už ne tak průzračná jako předtím, ale pořád jde vidět na dno. Kemp Rampa v Týništi je přesně takový, jak jsme čekali. Hlava na hlavě, horko těžko se nám podaří zaparkovat auta a postavit stany plus minus vedle sebe. Děcka jsou unavený z celodenního řádění a jdou brzy spát.

Poslední den ráno se budíme do lazaretu, několik dětí v noci zvracelo, mají celkovou slabost a jsou, chudáci, nevyspalí. Příčinu jsme nezjistili, nejšpíš kombinace nalokané říční vody, úpalu a celkové únavy. Nemocné proto posíláme hned ráno domů a přeživší se vydávají na poslední a nejkratší úsek tohoto puťáku. Plavba probíhá ve stejném duchu jako předchozí dny, končíme na strmém vysedacím místě kousek za Štěnkovem a na pendly čekáme v místním stanovém táboře. Zabalíme, rozloučíme se a hurá domů. Bylo to fajn, příště zas😊

ČPV Otava + Stvořidla

8 Kvě

        V pátek 14. dubna jsme po srazu v 16:00 a následném navázání lodí na vlek  vyrazili z loděnice. Za deště jsme absolvovali čtyřhodinovou cestu do kempu v Radešově, kde jsme byli ubytováni v chatkách. Ráno, po jemném probuzení instruktory, nás překvapil výhled z oken. Déšť se přes noc změnil na sníh a na zemi se pomalu měnil ve zlověstnou břečku. Následovalo oblékání do neoprenu a cesta na start. Výklad tratě probíhal jako obvykle, nikomu z prezentujících nebylo rozumět, zato suché narážky z publika zřetelně doléhaly až k pozorovatelům na samém okraji. Na startu se celá naše skupina dohadovala o nejvhodnějším způsobu projetí všech branek a pozorovala nervózní závodníky, kteří po namrzlých kamenech klopýtali k vodě. K napjaté atmosféře přispěl muž, který se po “cvaknutí” v druhé brance vrátil se zkrvaveným obličejem a z nějakého důvodu odmítal odejít ze startu. 

Branky závodu byly postavené tak, že ty, kteří si nevěděli rady, naváděly do rozumných pozic, ale zároveň tak, aby se i člověk s většími zkušenostmi musel trochu snažit. Zajímavé také bylo, že ze všech “čépévéček” tento závod obsahoval zdaleka nejvíce přistání, a to deset. Trasa měla sedm kilometrů a proud až na pár výjimek udržoval závodníky v příjemné rychlosti, takže nebylo potřeba se příliš “plácat” na “flatu”. Co však příjemné nebylo, byly stabilní tři stupně Celsia, které závodníky provázely celým závodem, a studená voda, díky které jsme všichni po závodě necítili různé části těla. Sníh zatím tál dál a když jsme dorazili do kempu, sněhovou pokrývku vystřídala travnatá bažina. Po krátké přestávce na oběd, kdy vyčerpání závodníci dostávali čaj a gulášovku, se naše skupina vyjma mě a dvou dalších vydala na vodu.  Někteří vyjeli znovu na Otavu a ti odvážní na Wolfsteiner ohe.

Podle výpovědí probíhal druhý sjezd Otavy pokojně, ale když se skupina vrátila, řádně se nasytila a byla připravena k odpočinku, objevil se zádrhel. V jedné z chatek nefungoval nainstalovaný přímotop, a tak bylo potřeba ho co nejdříve opravit. Do akce se odhodlaně pustili Viktor s Oliverem, který měl k práci potřebné nástroje a schopnosti. Přimotop zvládli rychle opravit slepením dvou rozbitých drátů profesionálním pojidlem, totiž náplastí, a tak byl čas na večerní procházku, dokud se chatky nevyhřejí. Cestou přes Radešov jsme na silnici potkali kotě, které se k nám po zbytek výjezdu stále vracelo. Viděli jsme také lesní zvěř, přešli potok po lávce a vůbec se chovali jako řádní průzkumníci. Po návratu do vyhřátých chatek, pověšení neoprenu a zalehnutí do spacáčků jsme všichni spokojeně usnuli.  

Další den ráno bylo zřejmé, že se jedna chatka vyspala o poznání lépe než ta druhá, ale nikdo na sobě nedával nic znát a vlek byl v deset hodin připraven k odjezdu. Zamávali jsme kotěti a vydali se vstříc další místní zajímavosti – návštěvnickému centru Srní, kde jsme mohli vidět smečku vlků. Po procházce ohradou jsme opět nastoupili do aut a vydali se směr Stvořidla. Cesta byla dlouhá, ale utíkala rychle a po krátkém zpestření policejní kontrolou jsme byli na místě. Času nebylo mnoho a tak jsme zvládli jen jeden “run”, který ale bezpochyby stál za to. Z

a průtoku cca 40 m3 byl proud rychlý a celá skupina se na tomto úseku Sázavy mohla vyřádit. Následovala další dlouhá cesta až na naši loděnici, kam jsme všichni dorazili unavení, ale veselí.

Asi za dva dny dorazily výsledky. Každý ze skupiny v nich viděl alespoň jednu nepřesnost, ale po podání stížnosti a upravení výsledků jsou všichni účastníci s touto akcí spokojeni!

Akce se I přes svá specifika vydařila a myslím, že se všichni budou těšit na další

Dabo