WWJA – Voda v Jížních Alpách

10 Lis

Letošní velkou vodu jsme zahájili dlouhou řekou Mur na které nám bohužel ke konci začalo pršet. Déšť nás ale ničím neohrozil a den jsme pokračovali na Lieseru. Na spaní jsme přijeli do rakouského kempu ve kterém bylo více čechů než místních.
Druhý den nasedáme na Isel nad vesničkou Huben, který jsme si díky jeho kráse dali dvakrát. Nejodvážnější skupinka o třech členech se vydává na vrchní část Defereggenbachu kde seskáče všechny vodopády a připojí se k ostatním na spací místo v Defereggenbachu. Tak tak jsme stihli postavit přístřešek než začalo pršet.
Už v Pondělí se stala první menší nehoda a to na řece Standard Strecke Defereggenbach, kde díky tomu že bylo málo vody, Finn praskl loď. Po zjštění že naše jediná náhradní loď je také prasklá musel si Finn do konce zájezdu půjčovat lodě od těch, co zrovna řeku nejeli. Rozhodli jsme se že pojedeme ještě jednou Isel a na spaní jsme znova zajeli na stejné místo kde začalo k večeru zase poprchávat. Kvůli dešti si musel Igor postavit vlastí toalety, díky čemuž vznikla nová legendární historka.
Další den rozjíždíme hned vedle spacího místa a jedeme spodní část Defereggenbachu. Do třetice všeho dobrého ještě jednou Isel. Jelikož nám zbývá ještě hodně času, půlka skupiny se vydává na Hinter Isel který stihnou dvakrát. Třetí a poslední den, kterým strávíme noc v Defereggenbachu, začalo večer zase pršet a já si začínám myslet že je to místo prokleté.
Pátý den, strávený v zahraničí, přejíždíme na Drávu. Navštívíme i město Cortina di Ampezzo a přesouváme se na spaní u řeky Boite.
Ve čtvrtek jsme se rozhodli pro odpočinkovou a vyhlídkovou jízdu po „řece“ v kaňonu Mae. Což se nám ale bohužel moc nevyvedlo, první poťíž nastala už při hledání přístupného vstupu k říčce. Nakonec jsme se rozhodli sestoupit prudkým úbočím a pak jsme mohli vyrazit na dobrodružnou cestu kaňonem Mae. Moc daleko jsme se ale nedorazili. Uprostřed klidné říčky se objevil nesjízdný úsek, zaskládaný kameny velikosti domů. Díky tomu že bylo málo vody jsme se dokázali dostat zpátky. Kdo ví jak by to mohlo dopadout, kdyby bylo o trochu víc vody. Po náročné cestě úbočím zpátky nahoru jsme jeli na tentokrát opravdu odpočinkovou prohlídku přehrady Vajont, kde se v roce 1963 stala katastrofa, která zabila více jak 2 000 lidí.
Ráno dalšího dne se vydáváme na 15kilometrový úsek řeky Rienza. Poté se přesouváme na řeku Isarco a po klidném dni jedeme přespat na štěrkárnu.
Protože se nám moc líbí řeky začínající písmenem „I“, jedeme znovu Isarco i s těžším úsekem, nad kterým někteří vysedají. Následuje předposlední řeka tohohle zájezdu a poslední tohoto dne, Ruetz. Po ní se přesouváme na parkoviště, kde přespíme.
Slunečný a hlavně poslední den nesmíme zapomenout na tradiční Salzach – dokonalá tečka. Po precizním navázáním vleku vyrážíme zpět do Brna – znaveni, ovšem spokojení.

Týna